Mých 24 hodin v Praze aneb zlodějka s diagnozou G20

...chtěla jsem si koupit něco hezkého na see. Ikdyž jsem nemocná, tak jako každá žena se chci lbit.,,byl to super nákup za úžasné slevy ....měla jsem radost až do doby kdy jsem vstupíni dveřmi chtěla opustit obchod..                

Je 10. 11. 2016 a smráká se. Já ležím na neurologickém oddělení KKN. Včera mě sem přivezl manžel po 5dnech nesnesitelných bolestí na levé straně hrudníku u žeber. Ale nebudu předbíhat událostem. Ve čtvrtek jsem dorazila do Prahy cca v 17h. Cestovala jsem s kolegyní, která mě vzala z KV autem až na  Václavské náměstí. Jelikož jsem měla před sebou volný večer, zašla jsem se podívat do obchodu, kde prodávají oblečení i potraviny jedné dosti známé anglické značky. Tento obchod byl mým oblíbeným, v minulosti jsem zde pořídila do mého šatníku jak oblečení tak i spodní prádlo. Slevy lákaly už ve výloze. Moji radost z nákupu umocnila velmi příjemná prodavačka, která mi ochotně do kabinky snášela oblečení různých velikostí a stylů. Chápala, že jsem nemocná. Sama měla doma dost těžce nemocnou dceru, tudíž byla k mé osobě velmi empatická. Cca po hodince jsem se chtěla přesunout o patro výš, kde se nachází oddělení spodního prádla. Ochotná prodavačka mi nabídla, že vybrané kousky oblečení mi nechá na pokladně, ať se s nimi nemusím vláčet, když mám ještě kufr. V horním patře jsem se zeptala mladé slečny na zboží, kterému chyběla visačka. Bylo mi řečeno, že se mám informovat na pokladně, což jsem učinila. Po zaplacení celého nákupu jsem se šla rozloučit s prodavačkou, která byla tak ochotná a milá.  Popovídaly jsme mých „úlovcích“ v oddělení prádla, vzala mi tašku s novým oblečením, a šla mě vyprovodit ke dveřím.

Cestu nám zkřížil pracovník ostrahy.  Nejdříve se zeptal, zda my dvě se osobně známe. Překvapeně a téměř jednohlasně jsme vyhrkly, že ne. Ihned mi sdělil jakýmsi jižanským přízvukem, že má informaci od jedné prodavačky, že mám nezaplacené zboží v kufru. Pravdou je, že kufr jsem měla vážně nacpaný k prasknutí, a z přední kapsy ­vykukovaly  2 šátky. Pán vyndal právě tyto šátky a ptal se mě, kde mám účtenky o zaplacení. Vytřeštila jsem oči, a zeptala jsem se, zda bude požadovat na všechny věci v mém kufru paragony? Milá prodavačka se snažila vysvětlit, že šátky u mě viděla už při příchodu. Pan Ochranka jí řekl, ať si hledí své práce. Stál tam se svým kolegou, vyndal z kufru oba šátky a šel zjišťovat, z jaké kolekce jsou. Jeden z šátků byl z obchodu Lindex, navíc byla na něm visačka, té si ani nevšimnul. Druhý byl sice z obchodu, kde jsem právě nakupovala, ale kupovaný cca před rokem.

Byla jsem tak rozčílená a rozrušená, že jsem zavolala policii. Křičela jsem na něj, že nemá žádné pádné důkazy/záznam z kamer nebo že bych pípala) a že mě křivě obvinil. V tu chvíli jsem se cítila tak bezmocná, slzy se mi řinuly po tváři a pláč nebyl k zastavení. V duchu jsem si říkala, proč já, proč jsem někde stále terčem? To už si nemohu jít normálně nakoupit? Vážně tolik vykukuji z davu? Mimochodem podezřelá jsem se podle něj stala i proto, že jsem v obchodě strávila prý celé 2 hodiny. To už jsem začala na pana Ochranku křičet, jestli ví vůbec co je to Parkinson, protože kdyby to věděl, tak by mu bylo jasné, že než se  vysleču a zase obleču a ještě se převlékám do jiného oblečení a tak strávím o dost více času v kabince než zdravý člověk. Policisté mi chtěli zavolat RZS, ale já jsem si vzpomněla na zkušenost z Vinohradské nemocnice, kde jsem čekala před rokem 8h na ošetření po výstupu s revizorem a tudíž jsem odmítla.  Policisté řekli, že toho moc pro mě moc bohužel nemohou udělat, ale přesto se o mě starali, abych se jim tam asi totálně psychicky nesesypala.  Viděli, že sotva stojím na nohou a prosili pána z ochranky o židli. Řekl, že to daleko a ať si sednu na pult. Upozornila jsem ho, že moje váha není 50kg, že to rozsednu a nebudu ještě tomuto skvělému obchodu platit peníze za to, že jsem něco zničila. Poprosila jsem policisty, aby mě doprovodili k metru, což hned ochotně udělali. Těsně před vchodem do metra jsem s jistotou věděla, že křeč na sebe nenechá dlouho čekat. Snažila jsem se zachovat klid a jen jsem prohodila, že si jdu chvíli sednout do Mc Donalds na kávu, snažila jsem se působit přirozeně, což se mi asi příliš nedařilo. Pánové od policie mě tam doprovodili, rozloučili, a ujišťovali se, že jsem v pořádku, což jsem jim odsouhlasila.

Sotva se zavřeli dveře,  věděla jsem, že sednout si už nebude možné. Zůstala jsem strnulá v křeči, ale všichni seděli a věnovali se svým hamburgerům. Čekala jsem, až mladík, který byl zabrán do tabletu, zvedne oči. Když tato chvíle nastala, poprosila jsem ho, zda by mi podal židli. I když mi židli přisunul, jak nejblíže to šlo, vůbec jsem se nemohla sama posadit. A náhle se rozletěly dveře a moji ochránci zákona byli u mě.  Zřejmě mi moje tvrzení, že jsem v pořádku, asi příliš nevěřili a čekali u výlohy, jak moje „káva“ dopadne. Jeden z policistů okamžitě volal RZS, druhý mi vyzouval kozačku, když uviděl vykroucenou nohu, a třetí mi běžel pro coca colu. Byli velmi ochotní a mě bliklo v hlavě, že bych je ráda pochválila a tak jsem si vyžádala jméno nadřízeného. Když přijela RZS byla křeč už téměř pryč. Přesto záchranáři trvali na transportu na Karlák na neurologii, kde se léčím. Zde jsem dostala lék na zklidnění a známý taxikář mě odvezl do Hájů, kde jsem měla zajištěné ubytování. Jen co jsem stačila informovat rodinu, že jsem na místě a celá, přišla další křeč, která mě doslova přišpendlila k posteli. Ráno jsem si myslela asi tak 5min, že dodržím naplánovaný denní program, ale vše bylo jinak. Moje levé žebro mělo se mnou rozhodně v plánu něco jiného. Chtěla jsem zavolat RZS, ale když jsem viděla ten nepořádek kolem sebe, tak jsem si říkala, že se musím vzchopit zabalit a hecovala jsem se tím, že pak už si jen lehnu do postele a budu čekat na pomoc. Jak jsem si to naplánovala tak jsem učinila, ale moc si z toho nepamatuji. Jen vím, že jsem v prádle zalezla do postele, oblečení dala na židli.
Když jsem vytočila 155, ozval se poměrně dost nepříjemný ženský hlas. Snažila jsem se vysvětlit, kde se nacházím a dovolila se zmínit, že trpím Parkinsonovou nemocí a tudíž jsem Parkinsonik. Žena na druhém konci asi trpěla nějakým komplexem, protože mě jízlivě opravila, že jsem snad žena tedy Parkinsonička. Snažila jsem se jí vysvětlit, kde jsem, ale ta osoba si stále mlela svou, že neudávám přesnou polohu. Ono to jde dost těžko vysvětlit, když na pokoj jdete 2 chodbami a jedete 2 výtahy. Já jsem asi na chvíli usnula, vzbudilo mě telefonu. Paní z dispečinku na mě nepříčetně křičela, že jak mohu být tak moc nemocná a přitom naprosto blbá, že nevím, kde jsem.

Slyšela jsem sice, bouchání na dveře, ale jít otevřít jsem nemohla, protože mi to zkrátka bolest nedovolila. Záchranáři konečně otevřeli dveře. Nejdříve jsem se omluvila, že můj popis polohy nebyl asi nedokonalý. Byla jsem záchranáři ujištěna, že jsem místo popsala velmi dobře, Jen o mě tak trochu nikdo nevěděl. Opět jsem byla převezena na ambulanci do VFN. Strávila jsem tam celý den, podrobila jsem se vyšetření krve, dostala jsem kapačku, injekci s tím, že bolesti jsou buď od pádu, který se odehrál v parku před 2 týdny, naštěstí se mi tenkrát nic nestalo a žebra mě začaly bolet až 5 dní po pádu. Druhou verzí bylo, že strašné bolesti pocházejí od dystonických křečí. Což jsem si tak nějak myslela.  

Večer pro mě přijel manžel a jeli jsme do KV. A já jsem si říkala, že už to bude lepší a lepší, ale nebylo. Bohužel bolesti neustupovaly, naopak sílily.  Během víkendu jsme 2x volali RZS ,a já dostala 2x injekci. Ani pondělní ráno nepřineslo úlevu, sestřička z obvodu mi přišla píchnout 4. injekci. V út události nabraly rychlý spád. Večer jsem svíjela už v takové bolesti, že manžel mě odvezl na neurologickou ambulanci karlovarské nemocnice. O tomto pobytu musím napsat samostatně, protože to si zaslouží opravdu zvláštní pozornostL.

Vrátím se k o třesném zážitku v obchodě. Samozřejmě, že jsem to nenechala bez povšimnutí a rovnou to rozjela se stížnostmi na dvou místech. V Praze i v UK. Praha mi nabídla nejdřív „dárek“ co to mělo být, jsem se do dnešního dne nedozvěděla. A ještě jsem měla sdělit, zda si pro něj přijdu. Potom těsně před vánoci napsala další manažerka, a ta mi nabízela jako omluvu zákusek a kávu a napsala mi email něco v tom smyslu, že vše bylo zákonné a že se vlastně tak moc nestalo.Tak nevím, jestli si ze mě dělají legraci? Nebo si řekli, že nějaká postižená se stejně stáhne a nebude prudit. Ale to se hodně spletli.

Z UK mi přišla zpráva, že celou událost dají prověřit mezinárodní komisí. Výsledek také ještě nemám. Ale nedám se, budu jistojistě žádat adekvátní kompenzaci. Mám někdy pocit, že okolí mi těmito eskapádami dává hlavně najevo to, že se odlišuji od ostatních.
Splynout s davem, když mám mimovolné pohyby, se opravdu nedá. Nicméně rozhodně po této zkušenosti nezalezu někam do díry, aby mě nikdo neviděl. Ano jsem tady, nemocná, a žádám okolí o respektování mé osoby. Chci nakupovat jako každá jiná žena, ať mi to trvá, jak dlouho chce. Rozhodně se nezačnu uzavírat před světem. A jestli někoho zajímá, proč vybočuji z řady, ať se zeptá mě, ráda mu vysvětlím, oč tu běží.

Ano, jsem Parkinsonička a myslím si, že se nemám za co stydět.